GGUT 2017

Nezáleží na tom jestli je zážitek špatný nebo dobrý ale musí být intenzivní….
GGUT- Gross Glockner Ultra trail 110KM s převýšením 6500m.
21.7.2017 22:45 Hodin a já stojím v Rakouském Kaprunu ve startovním chumlu na Gross Glockner 110 Ultra trail. Vedle mne stojí neméně bláznivá kamarádka než já a všichni kolem nás – Věra.
Cíl je jednoduchý a vcelku jasný. At se děje co se děje vrátit se sem v časovým limitu
Za odpočtu 10 vteřin a povzbuzujíciho jásotu přihlizejících se vydáváme na cestu. Mezi davem poznávám manžela Věry -Jakuba co se o nás do poslední chvíle staral a dodával mimo duševní podpory i jídlo
Po přeběhnutí centra Kaprunu se dostáváme do prvního kopce, šetřím síly a říkám si že na nejaké rychlostní rekordy budu mít dost času a tak nasazuji tempo které jsem schopen bez problému držet ale ne zas pomalé protože z časového limitu mám starosti už týden dopředu. Kopcem vede uzká pěšinka která rozdelila závodníky na několik skupin. Bohužel sem se držel spíše ke konci a ted lituji času který zde strácím protože se nedá nikde předbíhat.
Konečně se dostáváme do Fuschu kde dále pokračujeme na první časovou kontrolu. Tady se bude rozhodovat o mém tempu. Obavy že budu pomalý pretrvává a tak běhám kde to jen jde, jen do kopců zvolňuji.
Ferleiten, nenosím hodinky tak se ptám místní rakouské skupinky kolik je hodin, z toho nepřeberného množství čísel na displayi jsem se dobral k závěru že mam více než hodinu do limitu… Ok nabrat vodu a pádit dál, hodina nic není .Pořád jsem přesvědčený o tom že jdu do cíle a pro pohledy které jsem nikdy nevidel, protože jediné hory kde jsem byl je Chopok v nízkých Tatrách kam sem vyjel lanovkou..
Střemhlav vyřážím pozvolným stoupaním směr SchartenKopf 2857 m.n.m Postupně se terén začína zvedat. Když se dostávam něco kolem 2000 zacínám polykat zpět večeři.. Zvolním a čekám za klidného ale stálého tempa až se tělo srovná ale je to čím dál horsí.Polykám dál. žaludek potřebuje odlehčit a aby tomu nebylo málo tak nemám kyslík,, Takhle vysoko jsem poprvně a když vidím ty horolezce jak se sunou vpřed po centymetrech dokonce milimetrech při zdolávání nejvyšších vrcholů světa tak se mi ani nechce věřit že se dostavám do podobného stavu a to jsem jestě nízko.Sakra nízko…Skoro na konci kopce jdu po pěšince kam nechodí ani kozy jsem rozhodnutej že otáčím a končím.. Pohybuji ze něco kolem 35 kilometru a mam dost.. tohle jsem nečekal..Kdyz uz jsem tady tak dolezu nahoru seběhnu někam dolu pošlu číslo organizátorovi a zavolám si Jakuba který je jako záložní pomoc s autem,… Jsem nahoře, podívám se před sebe a ted s odstupem času to mohu nazvat uplně přesne..četl jsem od nekoho clanek taky z čech, jmeno si nepamatuji ale co ve svém článku psal tak to sem sedí. Psal něco v tom smyslu že se před ním objevil Mordor z pána prstenů.. Ano nebyli jsme nahoře. Předemnou se objevil krásnej kopec zasypaný pásem sněhu po kterém se lidi plazili jako hadi.. Tohle ne, to je poslední kapka…kdyz pujdu dolu tak se budu vyhýbat na te uzké cestě ještě několika desitkam zavodniku a to je nebezpečné.. tak do vecera ten kopec snad přelezu a tam uz fakt koncím.. Tempem slimáka dolezu na vrchol sedla. Koukám na partu zachranařů kterí si nás prohlíží jak jsme na tom a ochotně delají zavodnikúm selfie u kříže který stojí na vrcholu..už je světlo a já musím z konce světa pokračovat někam kam může Kuba přijet aby mě vyzvednul….Limit v háji tímto tempem, doběhnu na Glockner Haus 2100m.nm. A tam skončím.. Kupodivu dolu letím jako šíp. Dobíhám na Glockner Haus necelý 40 kilometr kde je časomíra.Tam me organizátor staví kvuli počasí, že prej nahoře je bouřka a tam ted nemůžeme, za chvilku přejde a nás pustí. Využívam toho, dávám polívku a v duchu doufám že závod zruší kvuli počasí abych neměl špatný pocit že jsem to vzdal..Stopka asi 30 minut, najedl jsem se doplnil vodu a pouští nás dál. Pokusím se dojít alespoň do Kalsu, ten je na 60 km..tam když to vzdám tak to nebude tak strašný..Vybíhám, seběh okolo vodních nádrží a je to tady zase stojka nahoru na Salmhutte 2600m.n.m. Zatínám zuby a jdu. Konečne se srovnal žaludek dostavilo se pozitivní myšlení a jsem schopnej začít dělat to proč sem tady.. Mordor číslo dvě zdolán, před záchranařema vypadám jako kdybych zrovna odstartoval a citim se suprove, preventivně se vyvarovávám nejakych dotazu typu jak mi je jestli jsem v porádku a tak.. Nic nebolí je mi dobře jenom jsem psichycky vyřízenej protože jsem takové kopce a pěšinky kde se člověk pohybuje par milimetru pře pádem do hlubin nečekal ani v nejdobrodružnějším snu.. Bežím dolu do salmhutte kde potkávám Jakuba..toho mi posílá samo nebe. Nadávám… Nadávám .. Jakub nic neříká jen poslouchá jak nadávám… Moc mi to pomohlo si takhle ulevit a vypustit páru.. v Salmhutte nestavím, jen se napiju ze šálku vody kde mě opouští Kuba se slovy že už jsem v Kalsu a to uz sem v pulce a když uz sem v pulce tak sem skoro v cíli..Díky Kámo..
Nejak jsem se zapoměl podívat na mapku a s doměním že už je to do Kalsu z kopce si vyšlapuji takovej menší kopec s nástupem cca 400metru výškových..Dobrý, vbíhám do Kalsu s tím že dám rychlou generálku a mastím dál.. Mažu nohy, třísla, jím polívku, převlíkám suché triko a vybíhám.. v domění že jsem se zdržel 10 minut jsem tam byl ve skutecnosti prez pul hodiny ale dobrý.. To už je on ten kluk..už ho poznávám dává do toho všechno a nic ho neporazí, nic ho nezlomí, horší už to nebude a s vydřenými 3 hodinami k dobru do limitu to běhá ješte rychleji..
Předemnou stoupačka z 1400m.n.m do 2600m.n.m do Rudolfshutte.. To co jsem z kalsu nahoru všechno potkal za přírodní krásy..no to se beželo samo, dokonce běžím i do mírných kopců a nevím kam se dívat dřív ta nádhera.. No nic je to tu zase, Mordor cislo 3..ale ten zvládám s lehkostí a noblesou, dokonce oprašuji mou znalost německého jazyka ze školy a prohazuji pár vět s místními.. Odtud začínám potkávat krajana za krajanem, samá čeština, nějaka slovenstina,na startu bylo něco kolem stovky čechů, je to příjemná změna.. Seběh z mordoru byl brutálně super. Dal sem nahoře neutrál vypnul brzdy a letěl dolů jako šíp..baví mě to, běhám, všude ta nadherná příroda… občas potkám turistu, ty fandí.užívám si to.Rudolfshutte 2300m.n.m.
Sedím na občerstvovačcce, muj časový náskok pořád zvedám. Cítím se báječne, hlavně nic nebolí…
plním vodu, dostávám polívku, nejaké tyčky a běžím dál.. ted opatrně na úrazy jsem na 80 kilometru. Vybíhám z rudolfhutte a zachranáři me staví a ptají se jak jsem na tom. Ohlížím se a stačím jen zavolat ales in ordnung.. a už sem pryč..jenze chyba lávky, koukám na trasu a podle výškového profilu by mel prijít zase kopec a ještě vetsi nez
Mordor 3.. to uz budu asi na mesici ne? To nebude tak strasny jen to mají blbe nakreslené.Po skalnatém poli docházím na kozí stezku, kterou lemuje hučení potoků co se rozbíji o skály a neskutečné převisy.. mé oči ukládají každý pohled.. je to užasné jsem plný dojmů. Koukám před sebe nahoru.. Ne to neee tam nemuzeme jit, to se nedá a je to nebezpecné ani cesticka tu není .. Nevím kolik bylo hodin ale bylo ještě světlo, zmińuji to, protože o tom pohledu co se mi naskytl mi říkala Věra. Byla za mnou a na tomto místě byla za tmy a videla svítit,, tam nahoře jen čelovky´´ nechápala )
ja nechápal když bylo světlo na tož ve tmě )) dlouho sem šel, škrábal se, a plazil na hranici maxima…předchází mě skupinka Místních(Rakušanů) s Polákem. Chytám se jich ale není to ono.. strácím je ale pořád jsou na dohled.. Na převisu vidím záchranáře, házím pohled jako že vše ok… sem na hoře. Kapruner Torl 2636 m.n.m. To není možný.. uvařený ale psychicky v pohodě, sbíhám sněhové pole na kterém se snažím 2 krát udělat skokana na lyžích ale marně… padám,Trenky plné sněhu… začíná se dělat tma, nasazuji čelovku a snažím se letět jako šíp ale moc to nejde, všude kameny a vlhko, klouže to a mé super pevné kotníky jsou nejisté, ubírám na plynu a přidávám na jistotě.Jsem na 90 kilometru u Vodní nádrže Mooserboden a tady se odehrává zlomová část celé akce..
V dálce se začíná blýskat, v hlavě se honí čísla že i když pujdu pomalu tak do limitu dojdu i po jedne noze.Jenže co ta bouřka? Jak je daleko? Jde sem? Nemam ani tušení co se tady v horách muže dít, nemusí z toho být nic a nebo boží masakr.. Předemnou asi 5-10 km je poslední časová kontrola a od ní asi 15 kilometru do cíle,, jakmile přejdu kontrolu tak už je to jen o sestupu do udolí a nasledně cíl.. Jenže pořád je tu ta bouřka a hlavně co mě trápí nejvíc je článek terý jsem četl před odjezdem, že nekoho kvůli pocasí stahli 10 km před cilem a nemohl dokončit.. to se mi stát ted´ tak bych to nepřežil, po takovým boji? To ne a že já mám na tohle štěstí tak se mi předchází dvě možnosti- napálit to, doběhnout před bouřkou do poslední kontroli a pak bězet dál do cile..To by mohlo klapnout, nebo jit pomalu a před cilem skoncit.. Přeskakuji a brodím pár potoků jen tak tak a říkám si že uz to není sranda,, jo nebezpečí sem patri ale takovéhle? Smrt se může schovat i za stéblo trávy ale tady na mě vyloženě kouká.Ty rozmáčené ostré zatáčky nad hranou srázu..nooo to teda…už bylo vidět jak si to běžci předemnou radši krátí trávou než se vystavovat riziku uklouznutí a spadnutí někam kamsi dolu.. Jsem na rovině u přehrady na cestě.. Ted´ vymýšlím jakou zvolím strategii. Už jsem unavený nemůzu a nevím co mě čeká, sice už by to mělo být z koupce ale několikrát jsem se během 20 hodin nechal nachytat tak nevím..Dobíhá mě Rakušan, je na tom podobně jako já ale žene to dopředu s větším zápalem. To je ten okamžik mého zlomení, vidí to stejně jako já.. Počasi je v háji chce to dokončit dá do toho všechno.. tečou mi slzy! Rozbíhám se za ním a mám dva cíle, poslední casová kontrola, cíl!
Bežím bežím ten rybník co tu mají ma tak 50 kilometrů.. Vidim osvětlení na nějake chatě ale pořád ne a ne se k němu dostat.. Cesta přez rozvodněné potoky místy lana na držení a zacíná poprchavat.. Dostávám se na kontrolu. Přibíhám, zastavím se a nikdo nic neříka, na lavicce asi 7 mrvol.. 3-4 lidi pod stanem, u občerstvení beru tyčinku, vodu uz neřesím ty minuty by mě mohly vyřadit ze hry, když bude nejhůř, budu pit z potoka..,, jo voda v potoce nakonec dobrá ´´ kývnu na rakušana a gestem naznačuji ze musime pokračovat, pripojuje se.. prsí.. slejvák, rakušan pár metrů za mnou bežím co nejrychleji umím..sundavám čelovku a musím ji držet v ruce protože přez hustý déšt není vidět..Kolegu strácím u tunelů pro autobusy.. Vic netusim není vidět , tma blesky déšt..
kontrola zamnou to musím dát, kolega z A mě dobíhá a snaži se mě držet, mijime poslední možnost kde nabrat vodu, jen mávnu a dávám na jevo jednim pohybem ruky že i tady nás můžou stopnout, běžíme dál… dlouhý seběh časová dezorientace ale cíl porád jasnej.. Sem v údolí, kolena už bolestí přestali z toho dlouhého seběhu bolet, tak se nadnáším jako pták, utíkám skupine 5 lidí které jsme s Rakouským kolegou potkali , chvilku se přetahovali ale na posledních kilometrech v ůdolí na úzké pěšince kolem potoka jsem dokázal přesne to co sedí na větu: když nemůžeš, můžeš ještě dvakrát tolik..
Skutěčně takhle neběžím ani když si jdu doma zaběhat čerstvej…Když očekávím ceduli Kaprun tak mě uzemní rána mezi oči… Malá cedulka s nápisem TO GO 5KM….totální rosekávačka..Přecházím do chuůze.. To nedám, čekal jsem ceduli Kaprun a ne to go 5km… Za chvilku mě dává mladá němka kterou sem předběhl s tou 5-tičlennou skupinkou..Rozbíhám se ale bylo to nejhorsich 5 km… Kaprun!!!jo!
Kuba stojí na začátku Kaprunu a kouká do telefonu kde jsem… Volám na něj přez silnici, jo! Je to on sem fakt tady… běží vedle mě a do cíle už krátká rovinka kterou jsme viděli den předem.
Probíhám tou bránou kterou jsem vybíhal den před tím, Několik organizátorů tleská volají křičí… jooo .. medaile na kterou myslím 25 hodin a 50 minut jako by nebyla ani jsem si na ni nevzpoměl… Jsem tu! To je ten pocit proč sem jel do Rakouska.. Přibíhá Nějaká Rakušanka gratuluje dává medaili, její kolega odstrihava z meho batohu GPS modul.. sedám do stanu, Kuba vedle mne- pořád tomu nevěřím…je asi pul jedny ráno, nemám hodinky nebo pul druhy? fakt nevím

závěr:
Děkjuji manželce že mě pustila, všem těm co mi fandili a sledovali na trati, a hlavně těm co si mysleli že to nedokážu-vy mě podporujete nejvíc!!
Díky Kubovi že se o nás staral a Věrce bez které by se tenhle večírek vubec nekonal.
Závod byl super i když na mě sem zažíval spoustu pocitu bylo to nejspis tim ze to bylo dost narocné.
Moje tělo jsem zdaleka nepřived na hranici možností, ten závěr me o tom dost přesvedcil .
Jedné věci mi je líto a to že ten můj černý scénář, že mě zastaví si jako černého Petra vybrala Věra.Tu stahli před poslední časovou kontrolou, protože ty potoky, které jsem měl já už jen tak tak oni nemohly přebrodit ani kdyby tam byl Falco z nekonečného příběhu který by je přenesl na druhou stranu..Zato se svezla po přehradě na záchranařském člunu…to já ne.
Lidi co se dostali za poslední Mordor a byli organizátory staženi, nadávali a byli naštvaní ale říkam vám že byli staženi právem a z důvodu bezpečnosti, z potůčků byli řeky během minut a to se fakt překonat po tom dešti nedalo… měli vás stáhnout jestě před mordorem? To by jste nadávali že vás stahli moc brzo a nedali vám šanci, že ten déšt nemusel přijít…
Je to první report co jsem kdy napsal o mé sportovní a zážitkové cestě..Hlavně nejintenzivnější.. ach ta příroda, ach ta bolest… Pokud jste se dočetli až sem tak to snad nebylo tak strašně napsané…Vůbec nemám tušení jestli se to vůbec císt dá. Dalo by se to napsat asi jinak ale ačkoli je to asi 3 týdny od akce co to píši a vzpomenu si na to tak si pamatuji snad každý kamínek na který jsem šlápnul a co jsem viděl, jsem plný emocí, dojmů, zážitků..Kdybych měl o všem napsat tak je to snad na knížku, přitom to bylo jen 26 hodin…. Možná sem nevystihl všechno možná něco až moc ale tak co..
Věro co ten UTMB?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *